Představujeme kandidáty: Mgr. Hana Marie Kunešová

Vždy pozitivně naladěná dáma milující život se vším všudy, má ráda umění. Profesní život zasvětila práci v médiích: pod kůží má rozhlas, v médiích prošla od distribuce tisku až po ředitelku vydavatelství, od editora až po šéfredaktorku celorepublikově tištěných periodik.

Těžká disciplína dělat rozhovor s profesionálkou. Jak se máte právě teď?

Děkuji za optání, dobře. Řídím se starou moudrostí, když nejde o život… Ve svých 61 letech jsem spokojená se zdravím, které je důležitý činitel pro všechno. Snažím se brát život s humorem, neobtěžovat své blízké naříkáním si na to či ono, pracuji. Více se věnuji své fyzičce, raduji se ze čtyřletého vnoučka Maxmiliána. Jsem šťastná, že mí nejbližší jsou stále kolem mne a že spolu vycházíme. V dnešní době to není samozřejmost a já jsem za přízeň osudu vděčná.

Lze odhalit tajemství, jak dobře a kvalitně se dá žít?

Těžká otázka. Možná umět vsadit na správnou kartu. Tou mou je rodina. A… mít rád lidi. Nebýt sobec, plnohodnotně využít volna a správně poskládat hodnoty. Život vám to vrátí. Bolístky si nepěstuji možná proto, že jich v mládí bylo dost. Pokud mi někdo dneska závidí, musel by mi závidět i všechno před tím. V mých letech už není třeba utápět se ve zbytečných problémech. Pro mne je důležité vědět, jak žiju a jak řeším situace, zda jsem schopna pomáhat druhým a dobré věci, komu a kam dávám svůj čas a zda je se mnou ještě stále sranda.

Kde čerpáte sílu a inspiraci ke své práci?

V lidech. Díky své profesi jsem poznala hodně skvělých lidí. A to napříč mnoha profesemi. Každá ve mně zanechala určitou stopu. Nejvíce jsem se pohybovala v prostředí tvůrčím a uměleckém, tak je zcela přirozené, že největší vliv na mě měli spisovatelé, dramatici, starší redaktorští kolegové a umělci, vedle kterých jsem osobnostně i profesně rostla. Jsem pyšná na to, že osud na čas spojil mé kroky s knížetem Schwarzenbergem. Skvělý učitel života. Nesmírně vzdělaný, humánní, inteligentní člověk a velká duše. S ním jsem se naučila nebát se pohybovat ve vysoké politice. Ovšem nejdůležitějším člověkem v mém životě byla a vždy zůstane mamka. Stále je pro mne nedostižným vzorem, i když své místo má už mimo tento svět.

Jste žurnalistkou, ale i ombudsmanem GDPR pro školy a máte svůj autorský pořad… Je práce se seniory to, čemu se chcete v Chabrech věnovat?

Ano, tak to je. Pořad má svou historii. Vznikl v době mého působení u paní Dietlové v časopise Xantypa v roce 2000. V redakci se pravidelně před Vánoci konal večírek pro osobnosti našeho politického a uměleckého života a já mu měla dát náplň, smysl. Začali jsme pravidelně shromažďovat, vybírat a kupovat věci, které později potěšily děti v dětském domově. Maminka mi za tři roky nato vnukla myšlenku, abych pořad věnovala seniorům, protože tenkrát na ně nikdo nepamatoval. Byla jsem jednou z prvních. Sehnat sponzory i peníze na akci bylo tehdy velmi složité a těžké. Finančně i materiálně mě dotovala a osobně pomáhala celá rodina. Pořad jsem nazvala „Krása zralého věku“. Dávala jsem do něho svou duši, lásku, prohry i vítězství a cítila jsem, že senioři, umělci i sponzoři to mají stejně. Společně s mnoha umělci i sponzory jsme s ním za 12 let navštívili domovy seniorů v Čechách i na Moravě, dostal se i na televizní obrazovky. Zastavila mne až vážná nemoc maminky a nyní se po 8 letech chystám pořad oprášit. Bylo by krásné, kdyby našel své místo i na scéně Chaberského dvora, kde bychom s chaberskými seniory přivítali i seniory z okolí.

Více o našem programu najdete ZDE.

Jste známá svou přímostí, přetvářka u vás nemá místo. Co vzkážete chaberským voličům?

Jako šéfredaktorka Zpravodaje, kam jsem nastoupila právě před rokem, jsem měla možnost poznat místní (komunální) politiku hodně zblízka. Řeknu vám, že onen rok nebyl jednoduchý. Mým cílem bylo obsahově vrátit Zpravodaj občanům a očistit ho od politikaření. Obojí se podařilo. Jakýkoli místní Zpravodaj má za úkol nabídnout občanům základní informace úřadu o dění v obci/městě, celospolečenských aktivitách a důležité zprávy dotýkající se běžného života lidí v daném místě. Politiku ještě žádné periodikum na světě nevyřešilo. Politici na komunální úrovni by se měli umět dohodnout na zásadních věcech i řešení problémů jen tak po sousedsku nebo u kulatého stolu. Přenášet manýry z vysoké politiky na místní úroveň, jak jsme byli za poslední dva roky (od nešťastného referenda) svědky, není dobrá cesta a nikomu nepřinesla prospěch. Možná i proto jsem přijala nabídku a kandiduji. Věřím lidem a ve zdravý selský rozum, v sílu ducha, vzájemný respekt a dobrou vůli. Jedině tak člověk zdolá i zdánlivě neřešitelné věci. Přeji sobě i občanům, abychom měli pevnou ruku.